C?l Zero

Марс Джек

Nevypadalo to, ze by v n'i neco bylo – a v tom spoc'ival jeden z duvodu, proc se jednalo o jednu z nejnebezpecnejs'ich substanc'i na svete.

„Drah'a,“ rekl Adrian, kdyz vr'atil penovou kostku zp'atky a zajistil v'iko. „Potrebuji, abys jim zretelne rekla, ze se za z'adn'ych okolnost'i nesmej'i t'ehle lahvicky dot'ykat. Je nutn'e s n'i zach'azet s nejvyss'i opatrnost'i.“

Claudette pretlumocila jeho zpr'avu do arabstiny. Najednou Syran, kter'y krabicku drzel, vypadal o dost v'ic znepokojene nez pred chv'il'i. Druh'y z muzu smerem k Adrianovi dekovne prik'yvl a zaseptal v arabstine zaseptal fr'azi, kter'e Adrian dobre rozumel – „M'ir budiz s tebou a milost All'ahova“ – a bez dals'iho slova oba muzi odesli.

Jakmile byli pryc, Claudette otocila dodatecn'ym z'amkem a zajistila ret'izek. Pak se se zasnen'ym, spokojen'ym v'yrazem na tv'ari otocila ke sv'emu milenci.

Adrian vsak st'al nehnute, s kamennou tv'ar'i.

„L'asko?“ rekla opatrne.

„Co jsem to udelal?“ zaseptal. Odpoved uz znal; dal smrt'ic'i virus do rukou dvou cizincu, nam'isto do rukou Im'ama Khalila. „Co kdyz mu to nedoruc'i? Co kdyz to upust'i nebo otevrou nebo –“

„M'a l'asko.“ Claudette mu ovinula ruce kolem pasu a pritiskla mu tv'ar na hrud. „Jsou to Im'amovi stoupenci. Budou postupovat opatrne a donesou to presne tam, kam maj'i. Mej v'iru. Pr'ave jsi udelal prvn'i krok k tomu, zmenit svet v leps'i m'isto. Ty jsi Mahdi. Na to nikdy nezapom'inej.“

„Ano,“ rekl jemne. „Jiste. M'as pravdu, jako vzdy. A j'a to mus'im dokoncit.“ Pokud jeho mutace nebude fungovat, jak by mela, nebo pokud nevytvor'i kompletn'i d'avku, nemel pochyb, ze bude zklam'an'im nejen v oc'ich Khalilov'ych, ale tak'e v oc'ich Claudette. Bez n'i by se zhroutil. Potreboval ji, jako potreboval vzduch, j'idlo nebo slunce.

Presto si vsak nemohl pomoct a prem'yslel, co s t'im vzorkem udelaj'i – jestli ho Im'am Khalil otestuje soukrome, na nejak'em vzd'alen'em m'iste, nebo jestli ho vypust'i na verejnost.

To vsak nejsp'is velmi brzy zjist'i.

SEST'A KAPITOLA

„Tati, nemus'is me pokazd'e vodit az ke dver'im,“ stezovala si Maya, kdyz prech'azeli Dahlgrensk'e n'advor'i smerem k Healy Hall na kampusu Georgetownsk'e univerzity.

„V'im, ze nemus'im,“ rekl Reid. „Ale chci. Co je, styd'is se snad za to, ze te nekdo uvid'i s t'atou?“

„O tom to nen'i,“ zamumlala Maya. Cesta sem byla tich'a. Maya celou dobu jen zamyslene z'irala z okna, zat'imco Reid se ne'uspesne snazil vymyslet neco, o cem by mohli mluvit.

Maya dodel'avala tret'i rocn'ik stredn'i skoly, ale vyzkousela si uz kurzy pro pokrocil'e a nekolikr'at t'ydne uz chodila na predn'asky na Georgetownsk'em kampusu. Pred zac'atkem studia na univerzite to byl dobr'y krok a na z'adosti o prijet'i to vypadalo dobre – obzvl'aste kdyz Georgetown byla jej'i prvn'i volba. Reid trval na tom, ze bude Mayu do skoly nejen vozit, ale ze ji tak'e vzdy zavede do tr'idy.

Predchoz'i vecer, kdyz byla Maria nucena jejich rande predcasne ukoncit, Reid spechal domu za sv'ymi dcerami. Byl extr'emne rozrusen'y, kdyz slysel tu novinu, ze Rais utekl – prsty se mu na volantu celou dobu tr'asly – ale prinutil se zustat v klidu a snazil se nad t'im prem'yslet logicky. CIA uz ho pron'asledovala a pravdepodobne tak'e Interpol. Znal protokol pro takovou situaci; kazd'e letiste budou sledovat a na kazd'e vets'i ceste ze Sionu budou vztyceny z'atarasy. A Raisovi uz nezbyli z'adn'i spojenci, na kter'e by se mohl obr'atit.

Mimo to ten zabij'ak unikl ve Sv'ycarsku, coz bylo kolem sesti a pul tis'ice kilometru daleko. Od Kenta Steela ho delila polovina kontinentu a cel'y oce'an.

Presto vsak vedel, ze se bude c'itit o dost l'epe, az obdrz'i potvrzen'i, ze Raise znovu zadrzeli. Veril Mariin'ym schopnostem, ale pr'al si, aby mel tu moznost ji poz'adat, at ho o sv'em pokroku pravidelne informuje.

On a Maya dosli ke vchodu do Healy Hall a Reid zav'ahal. „Dobre, takze se uvid'ime, az skonc'ite?“

Podez'irave se na nej pod'ivala. „Nechces me snad zav'est az dovnitr?“

„Dnes ne.“ Mel pocit, ze tus'i, proc byla Maya cel'e r'ano tak tich'a. Predesl'y vecer j'i dal spetku nez'avislosti, ale dnes byl zase zp'atky ve star'ych kolej'ich. Musel si pripomenout, ze uz nen'i mal'a holcicka. „Poslys, v'im, ze jsem te v posledn'i dobe trosku drzel zkr'atka…“

„Trosku?“ Maya si odfrkla.

„…A omlouv'am se za to. Jsi schopn'a, vynal'ezav'a a inteligentn'i mlad'a zena. A jenom chces b'yt trochu nez'avisl'a. Rozum'im tomu. Moje ochran'arsk'a povaha je muj probl'em, ne tvuj. Nic z toho nen'i tvoje chyba.“

Maya se pokusila skr'yt 'usmev, kter'y se j'i dral na rty. „Rekl jsi pr'ave neco jako ‚muzu za to j'a, ne ty‘?“

Prik'yvl. „Presne tak, protoze je to pravda. Nedok'azal bych si odpustit, kdyby se ti neco stalo, kdyz bych tady nebyl.“

„Ale nemuzes tady b'yt vzdycky,“ rekla, „bez ohledu na to, jak moc se budes snazit. A j'a potrebuju b'yt schopn'a vypor'adat se s probl'emy sama.“

„M'as pravdu. Budu se snazit trochu st'ahnout.“

Pozvedla jedno oboc'i. „Slibujes?“

„Slibuju.“

„Dobre.“ Nat'ahla se na spick'ach a pol'ibila ho na tv'ar. „Uvid'ime se pak.“ Zam'irila ke dver'im, ale pak ji jeste neco napadlo. „V'is, mozn'a by neuskodilo, kdybych se naucila str'ilet ze zbrane, jen pro pr'ipad nouze…“

Zvedl prst jej'im smerem. „Nepreh'anej to.“

Krive se usm'ala a zmizela v hale. Reid se p'ar minut jen tak potuloval kolem. Boze, jeho dcerky rostly pr'ilis rychle. Za dva roky bude Maya ofici'alne dospel'a. Brzo prijdou auta, placen'i vysok'e a… dr'iv nebo pozdeji kluci. D'ikybohu na tohle zat'im jeste nedoslo.

Kdyz m'iril ke Copley Hall, rozptyloval se obdivov'an'im architektury kampusu. Nebyl si jist'y, jestli ho nekdy vubec omrz'i, jen se tak proch'azet po univerzite a uz'ivat si pohled na budovy z osmn'act'eho a devaten'act'eho stolet'i, z nichz mnoh'e byly postaven'e ve Rom'ansk'em slohu, kter'y ve stredoveku vl'adl Evrope. Na kr'ase tomu vsemu dod'aval fakt, ze byla polovina brezna a ve Virginii se v tuto dobu menilo pocas'i, takze teploty stoupaly na deset, m'isty az patn'act stupnu, kdyz bylo skutecne hezky.