C?l Zero

Марс Джек

„Doktore Cicero,“ ozval se zensk'y hlas r'iznut'y Irsk'ym pr'izvukem. Volala jim Dr. Bradleeov'a z nedalek'eho naleziste, kde prov'adeli vykop'avky. „Neco jsme odkryli. Tohle mus'ite videt. Doneste krabicku. Konec.“

„Hned tam budeme,“ rekl Dr. Cicero do vys'ilacky. „Konec.“ Usm'al se na Renaulta jako otec na syna. „Vypad'a to, ze dnes zacneme o neco dr'iv. Meli bychom se obl'ect.“

Oba muzi odlozili kel'imky s jeste horkou k'avou a posp'ichali do kevlarov'eho cist'eho prostoru. Vstoupili do preds'ine, kde si obl'ekli z'arive zlut'e protichemick'e kombin'ezy, kter'e jim poskytla Svetov'a zdravotnick'a organizace – WHO. Jako prvn'i si nat'ahli rukavice a plastov'e boty, kter'e tesne pril'ehaly k z'apest'im a kotn'ikum, pot'e overal, kapuci, a nakonec oblicejovou masku a respir'ator.

Obl'ekali se rychle ale v tichosti, a t'emer s n'aboznou 'uctou, jako by v tom kr'atk'em casov'em 'useku prosli nejen promenou fyzickou, ale i ment'aln'i. Jako by bezstarostn'e zertov'an'i vymenili za v'azn'e rozpolozen'i nutn'e k jejich pr'aci.

Renaultovi se protichemick'e kombin'ezy vubec nel'ibily. Pohyb v nich byl pomal'y a pr'ace zdlouhav'a. Ale k jejich v'yzkumu byly nezbytne nutn'e. Meli lokalizovat a overit jeden z nejnebezpecnejs'ich organizmu, kter'e lidstvo zn'a.

On a Cicero vysli z preds'ine a vydali se ke brehu Kolymy, pomalu plynouc'i mraziv'e reky, kter'a se vinula na jih a m'irne na v'ychod od horsk'eho hrebenu a smerem k oce'anu.

„Ta krabicka,“ rekl najednou Renault. „Skoc'im pro ni.“ Rozbehl se zp'atky k pr'istresku pro vzorkovnici, dvema prezkami zajistenou krychli z nerezov'e oceli, kter'a mela na kazd'e z sesti stran natisten'y symbol pro biologick'e nebezpec'i. Priklusal zp'atky k Cicerovi a oba znovu vyrazili na cestu k m'istu vykop'avek.

„Zaslechl jste, co se nedaleko odsud stalo, ne?“ zeptal se Cicero pres svuj respir'ator behem chuze.

„Slysel.“ K Renaultovi se to hl'asen'i doneslo. Pred peti mes'ici se nejak'y dvan'actilet'y chlapec z m'istn'i vesnice napil vody z Kolymy a kr'atce pot'e onemocnel. Nejdr'ive si vsichni mysleli, ze reka je nec'im kontaminovan'a, ale kdyz se zacaly projevovat symptomy, obr'azek se zac'inal vyjasnovat. Jen co se zpr'ava o dan'e nemoci donesla ke WHO, okamzite vyslali t'ym vedcu a zacalo vysetrov'an'i.

Chlapec se nakazil prav'ymi nestovicemi. Konkr'etne druhem, kter'y modern'i clovek nikdy nevidel.

Vysetrov'an'i vedce zavedlo k mrsine karibu pobl'iz brehu reky. Po pecliv'em testov'an'i byla hypot'eza potvrzen'a: karibu zemrel pred v'ice nez dvema sty lety a jeho ostatky se staly souc'ast'i permafrostu. Nemoc, kter'a se v nem us'idlila, zmrzla spolu s telem a upadla do sp'anku – az do doby pred peti mes'ici.

„Je to jednoduch'a retezov'a reakce,“ rekl Cicero. „Kdyz rozt'aly ledovce, hladina reky a teplota zacaly stoupat. To posl'eze rozmrazilo permafrost. Kdo v'i, co na n'as v tech kusech ledu muze c'ihat? Starod'avn'e druhy organismu, kter'e jsme nikdy nevideli… je zcela mozn'e, ze nekter'e z nich jsou mnohem stars'i nez lidstvo samotn'e.“ V doktorove hlase bylo slyset napet'i, kter'e neodr'azelo pouze jeho znepokojen'i, ale hranicilo se vzrusen'im. Konec koncu to bylo jeho zivobyt'i.

„Cetl jsem, ze v roce 2016 nasli antrax v pitn'e vode, kam se dostal z rozt'at'eho snehu,“ okomentoval to Renault.

„To je pravda. K tomu pr'ipadu jsem byl pridelen. Stejne jako k v'yskytu spanelsk'e chripky na Aljasce.“

„Co se stalo s t'im chlapcem?“ zeptal se mlad'y Francouz. „V tom pr'ipadu s prav'ymi nestovicemi pred peti mes'ici.“ Vedel, ze chlapce spolu s dals'imi patn'acti lidmi z jeho vesnice dali do karant'eny, ale tam hl'asen'i koncilo.

„Zemrel,“ rekl Cicero. V jeho hlase nebyly zn'at z'adn'e emoce; ne jako kdyz mluvil o sv'e Phoebe. Po desetilet'ich v jeho oboru se Cicero naucil umen'i lhostejnosti. „Spolu s dals'imi ctyrmi. Ale vzesla z toho 'ucinn'a vakc'ina proti dan'emu druhu n'akazy, takze ta 'umrt'i nebyla 'uplne zbytecn'a.“

„Presto,“ rekl Renault tise, „je to skoda.“

Kousek od brehu reky se rozprost'iralo m'isto vykop'avek, dvacet metru ctverecn'ych tundry bylo obestaveno kovov'ymi kuly a obehn'ano zlutou p'askou. Bylo to uz ctvrt'e m'isto, kter'e t'ym vedcu v r'amci tohoto vysetrov'an'i vystavil.

V ohranicen'em ctverci byli dals'i ctyri v'yzkumn'ici v protichemick'ych kombin'ez'ach, vsichni shluknut'i nad mal'ym prostorem zhruba uprostred. Jeden z nich uvidel dva muze prich'azet a vydal se jim naproti.

Byla to Dr. Bradleeov'a, pomocn'a archeolozka z univerzity v Dublinu. „Cicero,“ rekla, „neco jsme nasli.“

„Co je to?“ zeptal se a prikrcil se, aby proklouzl pod p'askou, kter'a prostor ohranicovala. Renault je n'asledoval.

„Ruka.“

„Pros'im?“ vyhrkl Renault.

„Ukazte,“ rekl Cicero.

Bradleeov'a je zavedla k m'istu s vykopan'ym kusem zmrzl'e zeme. Delat vykop'avky v permafrostu – a to nanejv'ys opatrne – nebylo nic snadn'eho, to Renault vedel. Nejv'yse polozen'e vrstvy zmrzl'e zeme se v l'ete obvykle rozpoustely, ale spodn'im vrstv'am se r'ikalo permafrost, jelikoz byly v pol'arn'ich oblastech permanentne zamrzl'e. D'ira, kterou Bradleeov'a a jej'i t'ym vykopali, byla t'emer dva metry hlubok'a a sirok'a dostatecne na to, aby si do n'i mohl pohodlne lehnout dospel'y clovek.

Skoro jako hrob, pomyslel si Renault chmurne.

A skutecne, na dne vykopan'e j'amy lezely zmrzl'e ostatky c'astecne rozlozen'e lidsk'e paze, pokroucen'e, t'emer na kost rozpadl'e a zcernal'e casem a zeminou.

„Boze muj,“ rekl Cicero t'emer septem. „V'ite, co to je, Renaulte?“

„Telo?“ zkusil odhadnout. Alespon doufal, ze ta paze byla souc'ast'i neceho vets'iho.

Cicero zacal rychle hovorit a gestikuloval pri tom rukama: „V osmdes'at'ych letech devaten'act'eho stolet'i nedaleko odsud lezela mal'a osada, pr'imo na brehu reky Kolymy. Jej'i puvodn'i obyvatel'e byli nom'adi, ale jejich pocet se rozrustal, a tak se rozhodli tady postavit vesnici. Pak se stalo neco nemysliteln'eho. Vypukla tu epidemie prav'ych nestovic a behem nekolika dnu vyhladila ctyricet procent jejich kmene. Verili, ze reka je proklet'a a prezivs'i odsud rychle zmizeli.

„Nez to vsak udelali, pohrbili sv'e zesnul'e – pr'imo tady, v masov'em hrobe na brehu reky Kolymy.“ Uk'azal do j'amy na zmrzlou pazi. „V dusledku z'aplav doch'az'i k erozi brehu. Permafrost se rozpoust'i a brzy odhal'i cel'a tela. Potom tady zacne cenichat m'istn'i fauna, stanou se z nich prenaseci a dr'iv, nez se nadejeme, budeme celit nov'e epidemii.“

Renault na chv'ili zapomnel d'ychat a jen sledoval, jak jeden ze zlut'ych v'yzkumn'iku dole v j'ame seskrab'av'a vzorky tk'ane z rozkl'adaj'ic'i se paze. Takov'y objev byl docela vzrusuj'ic'i; do doby pred peti mes'ici posledn'i prirozen'a epidemie prav'ych nestovic vypukla v Som'alsku roku 1977. WHO v roce 1980 prohl'asila tuhle nemoc za vym'ycenou. A presto tady ted st'ali nad doslovn'ym hrobem, o kter'em se vedelo, ze se hemz'i nebezpecn'ym virem, kter'y by mohl vyhladit populaci velkomesta behem nekolika dn'i – a jejich prac'i bylo to vykopat, overit a poslat vzorky Svetov'e zdravotnick'e organizaci.