C?l Zero

Марс Джек

Otocil se zpet k n'i. Z'irala na dl'azdenou podlahu, oboc'i stazen'e. Ocividne se chtela zeptat jeste na v'ic vec'i. Doufal, ze to neudel'a.

„Jeste jedna ot'azka.“ Jej'i hlas nebyl hlasitejs'i nez sepot. „M'a tohle vsechno co delat s… s m'aminou smrt'i?“

„Proboha. Ne, Mayo. Jiste ze ne.“ Rychle presel m'istnost a vzal ji do siln'eho objet'i. „Neprem'yslej o tom takhle. To, co se stalo m'ame, melo zdravotn'i duvod. Mohlo se to st'at komukoliv. Nemelo to… nemelo to s t'imhle vs'im nic spolecn'eho.“

„Mysl'im, ze jsem to tusila,“ rekla tise. „Jen jsem se proste musela zeptat…“

„To je v por'adku.“ Tohle byla posledn'i vec, na kterou chtel, aby myslela; ze smrt Kate byla nejak spojen'a s jeho tajemn'ym druh'ym zivotem.

Neco mu prol'etlo mysl'i – v'yjev. Vzpom'inka na minulost.

Povedom'a kuchyne. Jejich domov ve Virginii, nez se prestehovali do New Yorku. Predt'im, nez zemrela. Kate stoj'i pred tebou, presne tak kr'asn'a, jak si ji pamatujes – ale oboc'i m'a stazen'e, pohled tvrd'y. Zlob'i se. Rukama ukazuje na neco na stole…

Reid udelal krok vzad a vymanil se tak z Mayina objet'i. Za celem mu po t'e neurcit'e vzpom'ince zacala tepat tup'a bolest. Cas od casu se mu jeho mozek snazil pripomenout neco z jeho minulosti, neco, co bylo st'ale zamcen'e nekde hluboko a jedin'e, co mu po tomhle n'asiln'em z'asahu zbylo, byla migr'ena, tup'a bolest za ocima. Tentokr'at to vsak bylo jin'e, zvl'astnejs'i; tahle vzpom'inka byla zcela jiste o Kate, o nejak'e jejich h'adce, na kterou si nemohl vzpomenout.

„Jsi v pohode, tati?“ zeptala se Maya.

Najednou zazvonil zvonek u dver'i a oba je vylekal.

„Ehm, jo,“ rekl tise. „Jsem v pohode. To bude ta pizza.“ Pod'ival se na hodinky a zamracil se. „To bylo rychl'e. Hned jsem zp'atky.“ Prosel preds'in'i a nahl'edl pres kuk'atko. Venku st'al mlad'y muz s tmav'ymi vousy a napul nepr'itomn'ym pohledem. Na sobe mel cervenou polokosili s logem pizzerie.

Presto se Reid ohl'edl pres rameno, jestli se Maya ned'iv'a, a pak pomalu strcil ruku do kapsy tmave hned'e leteck'e bundy, kter'a visela na h'acku vedle dver'i. V kapse byl schovan'y nabit'y Glock 22. Odklapl pojistku a zastrcil si ho za p'asek sv'ych kalhot. Az pak otevrel dvere.

„Pizza pro pana Lawsona,“ rekl monot'onne posl'icek.

„Jo, to jsem j'a. Kolik jsem dluzn'y?“

Chlap'ik si prendal obe krabice do jedn'e ruky a s'ahl si do zadn'i kapsy. Reid udelal instinktivne to sam'e.

Koutkem oka zahl'edl pohyb a jeho pohled zatekal vlevo. Pres jeho tr'avn'ik rychl'ym krokem prech'azel muz s vojensk'ym sestrihem – nejpodstatnejs'im detailem vsak bylo, ze se mu u boku pohupovalo pouzdro se zbran'i. A jeho dlan spoc'ivala na rukojeti.

DRUH'A KAPITOLA

Reid pozvedl pazi jako policista, kdyz zastavuje auto.

„To je v por'adku, pane Thompsone,“ zavolal. „Jen pizza.“

Postars'i muz s prosedivel'ymi, u hlavy zastrizen'ymi vlasy a m'irn'ym pupkem, se na tr'avn'iku pred jeho domem zastavil. Posl'icek pizzy se ohl'edl pres rameno a vubec poprv'e dal najevo nejak'e emoce – jeho oci se sokovane rozs'irily, kdyz si vsiml zbrane a ruky, kter'a na n'i spoc'ivala.

„Jsi si jist'y, Reide?“ Pan Thompson si posl'icka podezr'ivave meril.

„Jsem.“

Chlap'ik s pizzou ze zadn'i kapsy pomalu vyt'ahl 'uctenku. „Ehm, bude to za osmn'act dolaru, rekl vyjevene.

Reid mu dal dvacet a vzal si od nej krabice. „Drobn'e si nechte.“

Posl'ickovi to nemusel r'ikat dvakr'at. Odbehl zp'atky ke sv'emu cekaj'ic'imu autu, naskocil a odsvistel pryc. Pan Thompson to cel'e s primhouren'yma ocima sledoval.

„Dekuji, pane Thompsone,“ rekl Reid, „ale byla to jen pizza.“

„Ten chl'apek se mi nel'ibil,“ zavrcel Reiduv soused. Reid mel toho star'ika r'ad – ackoliv si myslel, ze se pan Thompson zhostil sv'e nov'e role d'avat pozor na rodinu Lawsonov'ych s pr'ilis velkou v'asn'i. Presto vsak Reid pro tuto roli preferoval nekoho prehnane horliv'eho, nez aby byl pr'ilis laxn'i.

„Opatrnosti nen'i nikdy dosti,“ dodal Thompson. „Jak se maj'i devcata?“

„Dobre, dobre,“ usm'al se Reid mile. „Ale, ehm… skutecne tohle s sebou mus'ite nosit na kazd'em kroku, kazd'emu na oc'ich?“ Pokynul ke zbrani typu Smith & Wesson u Thompsonova boku.

Postars'i muz vypadal zmatene. „No… jiste. Moje dny u CHP uz skoncily a ve Virginii je nosen'i zbrane leg'aln'i.“

„…Jiste.“ Reid se prinutil k 'usmevu. „Jak jinak. Jeste jednou d'iky, pane Thompsone. D'am v'am vedet, pokud bych neco potreboval.“

Thompson prik'yvl a odklusal pres tr'avn'ik zp'atky ke sv'emu domu. Z'astupce reditele Cartwright Reida ujistil, ze tenhle star'ik je velice zdatn'y; Thompson byl agent CIA v duchodu, a ackoliv nebyl v akci uz v'ic nez dve desetilet'i, ocividne byl stastn'y – mozn'a dokonce trochu dychtiv'y – ze muze b'yt znovu k uzitku.

Reid si povzdechl a zavrel za sebou dvere. Zamknul je a znovu aktivoval bezpecnostn'i panel (coz se zac'inalo st'avat jeho ritu'alem pokazd'e, kdyz otevrel nebo zavrel dvere). Pak se otocil a spatril Mayu, kter'a st'ala za n'im v preds'ini.

„Co tohle melo znamenat?“ zeptala se.

„Ale nic. Pan Thompson te pozdravuje.“

Maya si znovu zalozila ruce. „A to jsem si myslela, ze jsme tak pokrocili.“

„Ale no tak,“ rekl Reid s posmeskem. „Thompson je jenom neskodn'y star'ik –“

„Neskodn'y? Neudel'a krok bez pistole,“ protestovala Maya. „A nemysli si, ze jsem si nevsimla, jak n'as pozoruje z okna. Jako by n'as spehoval –“ Brada j'i m'irne poklesla. „Proboha, to je to, co del'as? A pan Thompson je taky speh?“